Toluca Prison

Přikládám druhou část povídky... Návrat Část 2. Rozhlížím se a pak mě napadne mrštit po něm židli, do které jsem vrazil. Snad ho to aspoň zdrží. Zvedám ten kus nábytku, není to obyčejná kancelářská židle z laciných materiálů, toto je bytelné dřevo a podle toho také tolik váží. Hybrid se se skřípáním koleček přibližuje a jeho dementní škleb mě místo hrůzy spíše rozesmívá. Ta krev stékající z jeho odporné huby, už ne. Sleduje co dělám, očividně nevěří, že ho mohu ohrozit. S námahou zvednu židli nad hlavu a vší silou ji po něm mrštím. Nemá šanci uhnout, ale chrání se rukama. K mé hrůze židli chytí a velice snadno jí ulomí nohy. S dementním chechtáním je po mě hodí. Jedné sice uhnu, ale druhou odrážím rukou a dost to zabolí, jsem natolik ,,šikovný“, že mě zasáhne do zápěstí. Není čas zabývat se bolestí, beru do ruky ulomenou nohu a vrhnu se vstříc příšerákovi. Zřejmě očekává úder, zkouší se krýt rukama, já ale předmět uchopím obouruč a okovanou špičkou mu ji vrazím do odporné huby. Nechutně to křupne, když mu kovová špice vyrazí zuby a zlomí čelist. Zapřu se o nohu jako o páku a škubnu. Zástupcův vaz praskne jako suchá větev. Pustím nohu a odskočím dozadu. Pozoruji stvůru, ale asi je to mrtvé. Hnusná parodie člověka a…kolečkové kancelářské židle. Dřevěná noha od židle zástupci trčí z pusy jako čelní stěžeň plachetnice. Bojácně přistoupím ke stolu a prohlížím si mrtvé ohlodané tělo. Obličej je sice značně zohavený, ale i tak poznám, že se nejedná o Willa. Aspoň jedna dobrá zpráva! Přemýšlím co dál. Je to šerifská stanice, musí tu být nějaká zbraň. Snažím se ignorovat páchnoucí špínu a plíseň na zdech a nábytku. Pak si všimnu zašlého stojanu s brokovnicemi. Konečně! Nadšeně jednu uchopím a zjišťuji, že není nabitá. Takže prohlížení nechutné kanceláře nekončí. V hromadách různého haraburdí na psacím stole, mi padne zrak na jednu knihu. Na deskách čtu: Pohřešované osoby Mohlo by tam být něco o Candy! Listuji podle abecedního pořádku, ale nic nenacházím. Není tam! K čertu, je to snad fiktivní postava nebo co?! Vztekle knihou mrsknu do kouta a hledám dál. Konečně! Jedno balení šestnácti nábojů! Naláduji brokovnici, ještě jednou pohlédnu na mrtvého zástupce a zamířím ke dveřím. Napůl očekávám, že bude zamčeno, nebo něco podobného, ale zdá se, že mám vyjímečně štěstí. S vrznutím je otevřu a vycházím ven. Černočerná tma, nikde ani světýlko. Vítr hučí v tmavých ulicích. A zase ten paradox. Je noc a žádná mlha. Proč tu bývá mlha jen přes den? Na tomhle místě člověk prostě musí být skoro slepý. V noci tma jako v pytli a přes den nepřirozená mlha. A jakým směrem se vydat? Nemám žádné vodítko. Kde může být Will? Naposledy jsme se viděli v Neelyho baru, než mě sebrali šerifové. Will se měl jít optat do nedalekého Cafe Mist. Mohl by být někde tam? Nebo zůstal v té původní verzi města a do tohohle šílenství to vrhlo jen mně? Jen by mě zajímalo, jak tam v té tmě trefím. Cestu sice znám, ale poslepu to nebude jednoduché. Budu muset jít nalepený přímo na okraji chodníku a sledovat ukazatele s ulicemi. Doufám že nezahučím do nějakého kanálu, jako tenkrát. To byl zážitek! Potichu našlapuji po obrubníku a dávám bedlivý pozor na každý krok. Nechce se mi vrazit do nějaké nestvůry, nebo zakopnout o popelnice a udělat hluk po celém městě. Kdoví co všechno bych na sebe upozornil. Zvláštní je, že ani necítím takový strach. Vypadá to, že jsem se už otrkal. Nebylo by divu, po tom všem… Při mé první návštěvě jsem tu skoro zešílel… A je po tichu! Někde přede mnou a trochu zprava, něco drhne. Něco těžkého a kovového, je vlečeno po asfaltu. Je mi jasné, že ať je to cokoli, nebude to nic dobrého. Zastavuji a pokleknu, snažím se být co nejmenší. Očima zírám do tmy, ale beznadějně. Prostě je temnota tak hustá, že nezahlédnu vůbec nic. Skřípání zesiluje. Já začínám pomalu ustupovat a snažím se nezpůsobit sebemenší hluk. Schovám se za auto a čekám, co se bude dít. Skřípání se začíná pomalu vzdalovat. Netuším, co jej může vydávat, ale zní to velice děsivě. V tomto mrtvém tichu…představa nějakého monstra táhnoucího bůhvíco…brrrr! Po několika minutách zvuky ztichnou a já se vydávám dál. Přemýšlím, zda je horší denní mlha, nebo noční tma. V obou případech je vidět velké kulové, ale asi mám raději tu mlhu. Hluboko v člověku je zakořeněna nejistota ze tmy, ve které se může skrývat absolutně cokoli, a to vše je ještě přiživováno fantazií. No vida, jsem v Katz street, na konci bloku je Cafe…

celý článek »

První část volného pokračování mé silent hillovské povídky To špatné v nás. Návrat Část 1. Trhnu sebou a otevřu oči. Už zase... pořád se mi o tom zdá. O Silent Hillu... Uplynuly dva roky od mé nedobrovolné návštěvy onoho města. Silent Hill... malé město, kdysi mírumilovné. Pak se z neznámých příčin stalo pravým peklem na zemi. Avšak díky němu, jsem odhalil a zničil dřímající stvůru ve mě samém. Jenže nic není zadarmo. A o Silent Hillu to platí dvojnásob. Občas mě trápí noční můry, ve snech se tam vracím a prožívám to peklo znovu a znovu. Dříve se sny objevovaly jen zřídka, ale poslední dobou je to každou noc. Má snoubenka je dva roky mrtvá. Zavraždil ji surový masový vrah, když jsem bojoval o život v Silent Hillu. O to krutější byl můj návrat. Není dne, abych se přes jezero nezahleděl na ono věčnou mlhou zahalené město. Ano, vím co se tam odehrává. Je plné podivných nestvůr, obývají jej šílení kultisté, město plné zla... Ničím jiným Silent Hill není. Další věc je zvláštní. Když se někoho zeptám na Silent Hill, řekne mi, že zmizel za nevysvětlitelných okolností. Nevím jak je to možné, že pro ostatní neexistuje. Ale já jsem si dobře vědom, že stále stojí. Záhadným způsobem skryt před světem. Nikdy nezapomenu na osudné, děsivé probuzení v mlhavém lese. To byla předehra k celému mému dobrodružství. Od setkání s prvním monstrem, až po závěrečný boj s mou zlou stránkou. Jako by to bylo včera. Zvláštní je to, co se stalo s městem. Prý zmizelo… Město ale nemůže jen tak zmizet, stále tam stojí. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Nebo o tom nikdo nechce mluvit? Trochu jsem se hrabal v historii a našel údaje o Silent Hillu. Město bylo založeno prvními americkými osadníky na území, ze kterého byli vyhnáni Indiáni. Příslušníci kmenů, kteří s osadníky uzavřeli mír, varovali před tím místem. Sami se ho báli, prý bylo prokleté zlými duchy. Napřed toho nedbali, zřídili tam pohřebiště svých předků. Ale nastávaly časy, kdy byli mrtví ve svých hrobech neklidní. Mnozí indiáni, jenž se v těch špatných dobách ocitli v oněch místech, hovořili o zlých zjeveních. Zejména o jakémsi nečistém ,,Bohu", tvrdili, že je nepřítelem jejich Mannitoua. Občas tam potkávali podivná zvířata. Když problémy pokračovali, náčelníci kmenů se sjednotili a rozhodli, že místo nebude nikdo navštěvovat, pohřebiště se přestěhuje a kmenoví šamani zlé končiny vymítí od špatných duchů. A tak se také stalo. Pohřebiště se přestěhovalo a šamani začali vymýtat. Druhý den byli nalezeni mrtví, zabití ohavnými způsoby. Někteří ohořelí a všechna těla měla na hrudi rudý kruhový znak, zlý symbol onoho Boha. Kmeny okamžitě přemístily své vesnice co nejdále od jezera. Od té doby místo budoucího Silent Hillu nenavštívili. Pak přišli osadníci. Když skončily války s Indiány, byli varováni, aby ta místa nenavštěvovali. Běloši toho nedbali a počali se stavbou města. Aby snad dokázali, že místo není tak hrozné jak tvrdí Indiáni, nazvali jej Silent Hill. Už během staveb se stalo několik záhadných věcí. Častá zmizení. Než se město dostavělo, ztratilo se malé množství lidí. Všichni si to vykládali tak, že zkrátka odešli jinam, nebo je unesli někteří pomstychtiví Indiáni. Ti však přišli s vysvětlením. Jenže je nikdo neposlouchal. Zanedlouho po dokončení města, propukla zničehonic morová epidemie. Nedala se zastavit, spíše nabírala na síle. Město bylo opuštěno. Po letech se lidé do Silent Hillu vrátili a byla postavena věznice Toluca, nebo některými chybně označována jako Silent Hillská věznice. Po vypuknutí války Severu proti Jihu, vězení sloužilo jako zajatecký tábor. Po válce opět využíváno jako běžná věznice pro těžké případy. Znovu přijde morová epidemie. Nemá však tak veliké rozměry jako ta první. Je postavena Brookheavenská nemocnice. Koncem 19. století se začnou ztrácet lidé. Nikdy nebyl nikdo nalezen. Někteří se přidávají k sektě, uctívající vlastní Božstvo. Kult je silně napadán katolickou církví. Po přelomu století se začínají dít velmi zvláštní věci. Zjevují se ohavná zjevení, dojde k mnoha nevysvětlitelným úmrtím. Za čas se vše uklidní. Ze Silent Hillu se stane turistické centrum. A tady vše končí. Žádný další záznam. Pamatuji si první návštěvu toho města, proběhla bez potíží, líbilo se mi tam. Druhá návštěva byla pravý opak. Hrozně tomu chci přijít na kloub, ale nevím jak. Možná bych měl přestat šťourat, pohřbít to. Je to za mnou, skončilo to... Crrrrr...! Kdosi zvoní. Neochotně vstanu z postele a jdu ke dveřím. Odemknu, otevřu a spatřím obličej listonošky. ,,Přeji dobrý…

celý článek »

Máme zde další přírůstek o tuposti českého národa. Tentokrát se jedná o ,,strašlivě pobuřující reklamu na Kofolu". Celý článek o jejím možném zákazu, je zde: http://www.novinky.cz/ekonomika/254645-reklama-s-ucitelkou-libajici-se-s-zakem-je-podle-rady-neeticka.html Nevím jak ostatním, ale mě tato reklama vůbec nepobuřuje, ba naopak mi přijde i vtipná. Už na první pohled je natočena s nadsázkou a vtipem. Navíc kdo by takovouto pohlednou učitelku nechtěl, určitě by kvůli ní věnoval i více píle k učení, aby ji potěšil:0) Rozhodně bych byl ve škole raději, kdyby mě učila takováto učitelka, než vyhořelé a zapšklé důchodkyně těžce přesluhující, které se svou občasnou diktaturu pilně naučili za minulého režimu. Navíc mi v té reklamě nepřijde ona učitelka o tolik starší než student, navíc je opravdu zřejmé, že jde o nadsázku, takže bych tomu nevěnoval větší pozornost, natož si na to stěžoval. To jiné reklamy různých bank, úvěrových společností, či otřesná reklama s neuvěřitelně otravným uživatelem deodorantu, kterého by každá žena dle jeho slov chtěla mít doma, otravuje daleko víc. A co mě vadí, jsou nové reklamy, které nás upozorňují na televizní nebezpečí pro naše děti. Nemohu si pomoct, ale reklama s chlapcem zuřivě bodajícím do dortu, mi přijde otřesná a když má varovat před televizní hrozbou, nevím co dělá v televizi přes den, kdy ji vidí děti a podle reklamy mohou také začít do něčeho bodat. Může nám tímto vzniknout určitý paradox, že reklama, která má před něčím varovat, naopak to špatné podpoří. Nebo ta druhá, kdy se holčička v metru chová jako striptérka. Reklama vysílána odpoledne, tuším že před nějakým animovaným seriálem. Kdo se na ten seriál pro děti, asi zrovna kouká a tuto reklamu vidí? Podobně nesmyslných a někdy i nechutných reklam, vidíme v televizi mnohem více a nikdo si nestěžuje. A když se konečně najde něco, co člověku nevadí, nebo ho dokonce pobaví, musí se vynořit hned několik zapšklých moralistů kteří nemají nic jiného na práci, než začít remcat. Nikdo si nestěžuje na některé bilboardy, kde jsou slečny téměř nahé, nikdo si nestěžuje na někdy strašné chování některých našich ,,celebrit", na které ještě kolem dokola ukazuje hromada bulvárů, aby opravdu nikomu neunikly. A to se často stává, že děti mezi těmito lidmi mají nějaký idol a jeho chování, mnohdy překračující nejkrajnější meze, mohou považovat za normu a dělat to také. Nikomu nevadí, že některé časopisy pro náctileté, se svými ,,masturbačními radami" a detailními schématy pohlavních orgánů s návodem ,,kam dobře sáhnout, aby to bylo příjemné" téměř hraničí s pornografií? Proč všechny tyto věci nevadí? Protože velmi vydělávají! Kdežto jedna reklama na Kofolu, kde krom líbačky nic není, je hned považována za neetickou, hnusnou a pohoršující. Je smutné, že náš národ, někdy opravdu hraničící s totální blbostí, se dokáže zabývat podobnými hloupostmi a podstatné problémy mu unikají. Pokud to tak půjde dál, tak naše soudy budou soudit psa za to, že zaštěkal na koně a ten shodil svého majitele a jezdec utrpěl újmu. Tento případ se skutečně stal v USA, tehdy jsem onen národ považoval za degenerující, ale shledávám, že my jej mílovými kroky doháníme, když začínáme řešit hlouposti, jako neškodná reklama na kofolu.

celý článek »

Včera jsem se k tomu nedostal, tak dnes dodatečně, přeji všem klidné prožití Vánočních svátků a hlavně hodně štěstí v Novém roce, budeme ho potřebovat!

celý článek »

Další kratší fantasy povídka, odehrávající se po událostech popsaných v příběhu Zlé zvěsti. Zkratkou přes les ,,Dva týdny, co asi budu dělat, dva týdny!“ láteřil otráveně Corrin. ,,Prosím tě nech toho už, nebaví mě tohle od rána do večera poslouchat a hraj už!“ okřikl ho Hordo. Spolu se dvěma dalšími příslušníky městské stráže hráli kostky a Corrin se vůbec nemohl soustředit na hru. Dostali totiž dvoutýdenní volno a on z něj zrovna dvakrát nadšený nebyl. Vůbec nevěděl, čím zabije nudu. Saraheinu už měl plné zuby… ,,Budu se nudit, tohle město už mi leze krkem!“ Hordo se na něho vyčítavě podíval: ,,Je vidět, že jsi ještě kuře. Až zažiješ pár pořádných bitev, teprve si začneš cenit každé volné chvilky.“ ,,Samozřejmě veteráne,“ posměšně se poklonil Corrin. Pak otráveně mrštil kostkami na stůl, zvedl se a oznámil: ,,Jdu se projít, už mě to nebaví. Stejně všichni švindlujete.“ Jeden z dalších hráčů mávl rukou a poznamenal: ,,My to nemáme zapotřebí. A zmiz už, s takovouhle náladou tady chybět nebudeš.“ Corrin se vztekle otočil, připnul si opasek s mečem, nasadil přilbu a zamířil ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven a v tu chvíli měl pokušení se otočit a vrátit se zpět. Jeho hrdost a paličatost mu to ovšem nedovolila, navíc neměl chuť poslouchat rýpání a narážky z jeho rychlého návratu. Proto tedy za sebou zavřel a vykračoval k bráně z kasáren. Jeho prvotní úmysl jít zpět dovnitř, způsobilo počasí. Spustil se velikánský liják, doprovázený ledovým větrem a zima. Alespoň mu to zchladí jeho horkou hlavu. Zamířil do centra města, s úmyslem navštívit nějakou hospodu a v klidu o samotě si dát pivo. Při tom přemýšlet, co podnikne o volnu. Služba v městské stráži, byla sama o sobě někdy dost nudná, proto necítil potřebu, nudit se i mimo službu. Nebylo zrovna záživné, půl dne stát v pozoru u brány a čučet před sebe. V horku i v chladu. To přímo nenáviděl. Mnohem raději po něčem pátral, nebo musel s kolegy udržovat pořádek a často usměrnit nějakého pobudu. Ale stát na jednom místě jako patník a být všem pro smích, to opravdu neměl rád. Šel okolo hospody U zlomeného meče, po krátkém rozmýšlení vešel dovnitř. Tato krčma byla jedna z takzvaných lepších podniků. Nescházeli se zde všelijací pobudové, rváči a vůbec kdejaká sebranka. Navštěvovala ji převážně střední třída. Zrovna plno tu nebylo, většina stolů volná. Je ještě brzy, nápor návštěvníků dorazí až večer. Ta prázdnota mladému příslušníkovi městské stráže vyhovovala. Neměl náladu na uřvanou špeluňku, kde si opilci z metru křičí do obličeje, místo aby se bavili s normální hlasitostí. A potřeboval přemýšlet. V kasárnách člověk moc času jen tak pro sebe neměl a soukromí už vůbec ne. Proto teď vyhledával samotu. Sednul si ke stolu nejblíže ke dveřím a v mžiku u něho stál pikolík s dotazem , co si dá k pití. ,,Pivo, samozřejmě,“ poručil si Corrin. Chvilku na to stál před ním cínový půllitr s napěněným mokem. Zhluboka se napil a pak zíral do piva, jako kdyby tam ležela odpověď na jeho potíže. Zůstat zde ve městě nemělo smysl, zároveň se mu nechtělo odcházet nikam daleko, neměl vlastního koně. A pak dostal nápad. ,,Mohl bych se podívat do Hinsamu! Jakpak se asi Martus má!“ řekl si pro sebe. Hinsam byl malou vesnicí, sídlící vedle Prokleté jeskyně, kde zažil zatím asi největší dobrodružství svého života. Společně s knězem uctívajícího Fénixův řád, který se jmenoval Martus a ovládal magii, zabili zlého čaroděje Alkuta, který si právě Prokletou jeskyni přivlastnil i se všemi jejími poklady. Na svou ochranu si pořídil všelijakou sebranku. Od skřetů, přes orky až k trolům. Nacházely se tam i další mnohem horší a ohavnější bytosti, ty zřejmě patřily k původním obyvatelům oněch strašidelných podzemních prostor. Kromě nějakých těch zlaťáků, které jen mohl unést a které už všechny utratil, si Corrin přinesl jednu velice vzácnou věc. Jednalo se o lehkou zbroj, nazvanou Šupinový pancíř Měsíce. Měla jednu neocenitelnou vlastnost: při úplňku svému nositeli vyléčila jakékoli zranění. I smrtelné. Bohužel pouze při úplňku. Během ostatních fází měsíce, se chovala jako obyčejná šupinová zbroj. Martus nakonec ve vesnici zůstal a Corrin odešel do Saraheinu. Nějaká doba už uplynula, rád zase svého spolubojovníka uvidí. A nebude nic odkládat, vyrazí hned. Zaplatil a opustil hospodu. Venku mezitím přestalo pršet, což mu zvedlo náladu. Aspoň nepůjde v té mizérii, jaká vládla před chvílí. Dokonce i ledový vítr se utišil. Když se vrátil do kasáren a zamířil do jejich ubikace, jeho kamarádi…

celý článek »

Můj názor na inteligenci některých lidí na diskusích pod články na Novinkách. Nemohu si pomoci, ale někdy když čtu příspěvky čtenářů pod články na Novinkách, připadám si, jako bych byl vyšetřujícím lékařem v Brookhaven hospital. To co tam občas z lidí padá nevím zda mám považovat za provokaci, nebo projev těžkého dementního postižení. Dnes mě pod článkem o soudu válečného zločince generála Mladiče, dostal tento názor: Dagmar Wendlová, Unhošť Úterý, 11.října 2011, 08:57:57 | Souhlasím | Nesouhlasím |-11 To:Naiman Jo, a ještě dodám - pan Mladič osobně jistě stovky civilistů nepovraždil. Podle Vás je asi lepší nechat Kosovo, které je odvěků srbské té albánské lůze. A spousta Srbů odtamtud musela odejít, protože si díky "pomoci" mezinárodních sil nebyli před albánci jisti životem. Máte to nějak pomotané, pane Naimane Ta první věta skutečně stojí za to. On je osobně nepovraždil. Podle logiky této paní, on vlastně za nic nemůže, on přece pouze vydal rozkaz. Za to že si civilisté nechali prohnat kulku hlavou a tím zemřeli, si vlastně mohou sami. A přece ty bonbony, které rozdal dětem před popravou, si také brát nemuseli, on je přece národní hrdina, dal dětem bonbony, on jim neublížil, jen řekl vojákům: zabte je. Takže podle této teorie, by se také mohl Adolfu Hitlerovi odpustit holokaust. On osobně to množství Židů nepovraždil, on také jen vydal rozkaz k vyřešení židovské otázky, to že je otrávil cyklon B, není jeho chyba. Stalin také nemůže za to, že statisíce lidí zemřelo v gulazích, on je osobně nepovraždil, zmrzli tam a pomřeli hlady sami. Generál Mladič také nechal zablokovat odchody ze Sarajeva a pak nařídil dělostřeleckou palbu na město. A opět ty lidi osobně nepovraždil. Zabily je ty dělostřelecké granáty, které vypálili jeho vojáci na jeho rozkaz. A když ji další diskutující usadil, nevěděla kudy kam a začala do toho plést Bushe a Mašíny. Zkrátka začala plést jablka s hruškama. Dagmar Wendlová, Unhošť Úterý, 11.října 2011, 07:52:06 | Souhlasím | Nesouhlasím |-24 Nechte ho v klidu dožít doma, uprostřed rodiny. Tohle je nehumánní týrání!!!!! Dneska musím souhlasit s Urbanem, soudit by měli blba Bushe. Dagmar Wendlová, Unhošť Úterý, 11.října 2011, 08:51:34 | Souhlasím | Nesouhlasím |-13 Ivo Naiman, Brno Úterý, 11.října 2011, 08:35:52 | Souhlasím | Nesouhlasím | Nahlásit | 2 Dagmar Wendlová, Unhošť řekl(a): "Nechte ho v klidu dožít doma, uprostřed rodiny. Tohle je nehumánní týrání!!!!!" Jasně, to že povraždil stovky civilistů při etnických čistkách je podle vás v pořádku , ale že je vyšetřován i jako nemocný v Haagu (a má kvalitní lékařskou péči) je podle vás nehumánní týrání. Některé lidi fakt nechápu. To, že nechápete, je Váš problém. Sebelepší péče v nemocnici nemůže nahradit přítomnost blízkých. Ratko Mladič je národní hrdina, a jako takový nemá v Haagu co dělat. Já zase nechápu ty, co oslavují třeba vrahy Mašíny..... Nejsem žádný amerikofil, ale myslím, že srovnávat George Bushe (navíc ani nenapsala kterého, možná jí ušlo, že na prezidentském postu byli dva), s Ratko Mladičem, je snad i urážka. Totéž i s Mašíny, to co provedli mi také nepřipadá jako hrdinství, ale na Mladiče to nemá. A navíc z něho dělat národního hrdinu. Připomíná mi to fanatické náboženské zaslepence, je určité procento lidí, kteří si myslí, že inkvizice byla naprosto opodstatněná a tvrdě se jí zastávají. Naštěstí je takovýchto pomatenců málo. V případě paní Dagmar Wendlové, pokud to není jen její ,,vtipná" provokace, může pomoci jen každodenní silná dávka utišujících léků v kombinaci s Neurolem a intenzivní psychiatrická rehabilitace, možná že pak ta malá jiskřička rozumu, kterou v té hlavě určitě někde hluboce skomírající má, se rozhoří. Budu v koutku své škodolibé duše doufat, že třeba jednou narazí na tento můj článek a donutí ji, se nad sebou zamyslet. Spíše ale na mě začne vrhat hromy blesky, to já na svou obhajobu řeknu, že já osobně ji nenapadám, že to jsou jen ta písmenka které čte a tudíž za to nemohu, že takto na ni působí. Tento způsob obhajoby možná zabere, protože bude vyhovovat její zvrácené ,,logice". Stejně jako v případě generála ,,lidumila" Mladiče.

celý článek »

Tato fantasy povídka zvítězila v soutěži Rytiny a byla otištěna. Zda právem, posuďte sami. Na Sarahein dopadala noc. Město se pomalu ponořilo do tmy a probudil se noční život. Zaplály pouliční pochodně, kurtizány začaly svůj lov na zákazníky, hospody a různé zábavní podniky se začínaly plnit. Častí žebráci neúnavně žebrali o další almužnu. Kolemjdoucí je ignorovali, ani je už nevnímali, jak na ně byli zvyklí. Hospody zde byly různorodé. Od nejhonosnějších hostinců, po ty nejhorší špeluňky. A právě v jedné takové špeluňce, bylo momentálně trochu rušno. Dva příslušníci městské stráže, se tu snažili uklidnit opilého a agresivního pobudu, který nemravně obtěžoval jedno děvče. ,,Radím ti dobře, pusť ji a pojď v klidu s námi,“ říkal prozatím klidně Corrin. V městské stráži sloužil krátce přes měsíc a prozatím ještě svou výbušnou povahu zvládal, i když tato práce nebyla zrovna pro klidné nervy. Denně krotit nejrůznější rváče, chytat zloděje, vyhánět žebráky ze slušnějších míst města a také občas bojovat o život. Po dobrodružství v Prokleté jeskyni, Corrin odešel hledat štěstí do Sarahainu a aby se nějak uživil, vstoupil do městské stráže. Parťáka mu dělal Hordo, prošedivělý vousatý hromotluk s medvědí postavou, který pamatoval a také prošel nespočet bitev. Čas však byl neúprosný a on už neměl dostatečné výkony pro elitní Dračí gardu, ve které sloužil. Odmítl penzi a nastoupil do městské stráže. Prý se na penzi ještě necítí. A měl pravdu. Šermovat dokázal výborně, měl sílu medvěda a jeho pěsti velikosti kovářského kladiva, dokázaly uzemnit jakéhokoli rváče. ,,Polib si, idiote,“ zafuněl pobuda, pustil dívku a rozmáchl se pěstí proti Corrinovi. Corrin mu lehce uhnul a uštědřil mu úctyhodnou ránu do brady. Rváč cosi zakňučel, pak se oklepal a zvedl těžkou dřevěnou lavici. Nešlo o žádného slabocha. Chystal se ji hodit na Corrina, když zasáhl Hordo. Veterán jej popadl za rameno, otočil si ho, druhou rukou chytil pod krkem, zvedl a důkladně profackoval, až rváči zrudl obličej a začaly téct slzy. Nepouštěje ho, přešel Hordo ke dveřím, otevřel je a solidním kopancem do zadnice, katapultoval pobudu na druhou stranu ulice. Nešťastník se tam po stěně domu v bezvědomí svezl do louže splašků. Hordo zavřel dveře a zamířil k výčepu. Celá hospoda mlčela. Byl by slyšet i padající špendlík. Nikdo z přítomných, kromě Corrina, by nikdy prošedivělého hromotluckého veterána, neodhadl k takovému výkonu. Ten opilec nebyl žádný střízlík. A dostal takovou nakládačku… Hordo ignoroval ztichlou atmosféru a poručil hostinskému dvě piva. Ten je urychleně načepoval a podal mu dva korbely. Corrin si jeden vzal a zhluboka se napil. Docela mu to přišlo vhod. V hospodě bylo poměrně dusno a naposledy pil když šli na hlídku. Rozhlédl se po hospodě, ale nikdo další nevypadal, že by chtěl dělat potíže. Sama hospoda nebyla zrovna slušné kategorie. V této zapadlé špeluňce se scházela ta nejhorší spodina, jako v celé této části města. Na druhé straně, nebylo v Saraheinu ideálnějšího místa k získání různé šmeliny, těžce dostupných věcí a třeba i sehnání nějakého toho nájemného vraha, nebo skupinky, ochotné za pár mincí, udělit někomu pořádnou nakládačku. ,,Víš že nesmíme pít ve službě?“ řekl Corrin s úsměvem svému hromotluckému kolegovi. Hordo na něj znechuceně pohlédl: ,,Ještě ty začínej. Užil jsem si za ta léta buzerování dost.“ ,,A jeje, tady má někde večerní náladu!“ Hordo do sebe obrátil korbel, jedním lokem vyprázdnil, říhl a podotknul: ,,Já mám vždycky dobrou náladu.“ Corrin se zasmál: ,,To jsi včera říkal také a pak jsi vyrazil všechny spodní zuby tomu žebrákovi.“ ,,Tak za prvé: Nebyl to žádný žebrák, nýbrž jen za žebráka přestrojený přešikovný kapesní zloděj. Za druhé: Neměl mi plivnout na boty.“ ,,Taky jsme to po službě pěkně schytali od seržanta.“ ,,On ví, co mi může…“ Corrin se znovu napil a přitom letmo pohlédl na dva hosty, sedící v tmavém koutě, jak se o něčem dohadují. Jeden z nich vypadal velice mazaně, připomínal lasičku a zdál se být kluzký jako had. Corrin si jej snadno dokázal představit s otrávenou dýkou v ruce. Ale jeho společník… Kdyby se stín mohl zhmotnit, vypadal by přesně jako on. Do obličeje mu Corrin neviděl, seděl bokem a na hlavě měl kápi. Zahalen v tmavofialové kutně, skoro jako nějaký mnich. Zpod kutny vykukovaly odrbané kožené boty, potřísněné od různých splašků z ulice. Asi mu bylo jedno, jak moc je ,,nenápadný“ v tomhle ohozu. Corrin se jen tak ledabyle opřel o výčep a nenápadně dvojici pozoroval. Muž v kápi cosi předal…

celý článek »

Na internetu jsem našel toto zajímavé mix video z SH2. Jelikož jsou to čínské stránky, v té haldě rozsypaného čaje jsem nezjistil autora:0) http://www.tudou.com/programs/view/OsmL1GKI6EA/

celý článek »

Do rubriky Toluca Prison cell bylo přidáno několik dalších obrázků a wallpaperů z SH4: The Room.

celý článek »

Chtěl bych tímto prostřednictvím vyzvat k minutě ticha za naše tři hokejové reprezentanty, kteří zahynuli na palubě letadla ruského týmu Lokomotiv Jaroslavl. Jedná se o Josefa Vašíčka, Jana Marka a Karla Rachůnka. Děkujeme za všechno co jste za naše hokejové barvy vybojovali kluci! Hoši děkujem! Karel Rachůnek - jeho nejslavnější gól. Elton John - Candle in the Wind

celý článek »