Toluca Prison library

Přikládám druhou část povídky... Návrat Část 2. Rozhlížím se a pak mě napadne mrštit po něm židli, do které jsem vrazil. Snad ho to aspoň zdrží. Zvedám ten kus nábytku, není to obyčejná kancelářská židle z laciných materiálů, toto je bytelné dřevo a podle toho také tolik váží. Hybrid se se skřípáním koleček přibližuje a jeho dementní škleb mě místo hrůzy spíše rozesmívá. Ta krev stékající z jeho odporné huby, už ne. Sleduje co dělám, očividně nevěří, že ho mohu ohrozit. S námahou zvednu židli nad hlavu a vší silou ji po něm mrštím. Nemá šanci uhnout, ale chrání se rukama. K mé hrůze židli chytí a velice snadno jí ulomí nohy. S dementním chechtáním je po mě hodí. Jedné sice uhnu, ale druhou odrážím rukou a dost to zabolí, jsem natolik ,,šikovný“, že mě zasáhne do zápěstí. Není čas zabývat se bolestí, beru do ruky ulomenou nohu a vrhnu se vstříc příšerákovi. Zřejmě očekává úder, zkouší se krýt rukama, já ale předmět uchopím obouruč a okovanou špičkou mu ji vrazím do odporné huby. Nechutně to křupne, když mu kovová špice vyrazí zuby a zlomí čelist. Zapřu se o nohu jako o páku a škubnu. Zástupcův vaz praskne jako suchá větev. Pustím nohu a odskočím dozadu. Pozoruji stvůru, ale asi je to mrtvé. Hnusná parodie člověka a…kolečkové kancelářské židle. Dřevěná noha od židle zástupci trčí z pusy jako čelní stěžeň plachetnice. Bojácně přistoupím ke stolu a prohlížím si mrtvé ohlodané tělo. Obličej je sice značně zohavený, ale i tak poznám, že se nejedná o Willa. Aspoň jedna dobrá zpráva! Přemýšlím co dál. Je to šerifská stanice, musí tu být nějaká zbraň. Snažím se ignorovat páchnoucí špínu a plíseň na zdech a nábytku. Pak si všimnu zašlého stojanu s brokovnicemi. Konečně! Nadšeně jednu uchopím a zjišťuji, že není nabitá. Takže prohlížení nechutné kanceláře nekončí. V hromadách různého haraburdí na psacím stole, mi padne zrak na jednu knihu. Na deskách čtu: Pohřešované osoby Mohlo by tam být něco o Candy! Listuji podle abecedního pořádku, ale nic nenacházím. Není tam! K čertu, je to snad fiktivní postava nebo co?! Vztekle knihou mrsknu do kouta a hledám dál. Konečně! Jedno balení šestnácti nábojů! Naláduji brokovnici, ještě jednou pohlédnu na mrtvého zástupce a zamířím ke dveřím. Napůl očekávám, že bude zamčeno, nebo něco podobného, ale zdá se, že mám vyjímečně štěstí. S vrznutím je otevřu a vycházím ven. Černočerná tma, nikde ani světýlko. Vítr hučí v tmavých ulicích. A zase ten paradox. Je noc a žádná mlha. Proč tu bývá mlha jen přes den? Na tomhle místě člověk prostě musí být skoro slepý. V noci tma jako v pytli a přes den nepřirozená mlha. A jakým směrem se vydat? Nemám žádné vodítko. Kde může být Will? Naposledy jsme se viděli v Neelyho baru, než mě sebrali šerifové. Will se měl jít optat do nedalekého Cafe Mist. Mohl by být někde tam? Nebo zůstal v té původní verzi města a do tohohle šílenství to vrhlo jen mně? Jen by mě zajímalo, jak tam v té tmě trefím. Cestu sice znám, ale poslepu to nebude jednoduché. Budu muset jít nalepený přímo na okraji chodníku a sledovat ukazatele s ulicemi. Doufám že nezahučím do nějakého kanálu, jako tenkrát. To byl zážitek! Potichu našlapuji po obrubníku a dávám bedlivý pozor na každý krok. Nechce se mi vrazit do nějaké nestvůry, nebo zakopnout o popelnice a udělat hluk po celém městě. Kdoví co všechno bych na sebe upozornil. Zvláštní je, že ani necítím takový strach. Vypadá to, že jsem se už otrkal. Nebylo by divu, po tom všem… Při mé první návštěvě jsem tu skoro zešílel… A je po tichu! Někde přede mnou a trochu zprava, něco drhne. Něco těžkého a kovového, je vlečeno po asfaltu. Je mi jasné, že ať je to cokoli, nebude to nic dobrého. Zastavuji a pokleknu, snažím se být co nejmenší. Očima zírám do tmy, ale beznadějně. Prostě je temnota tak hustá, že nezahlédnu vůbec nic. Skřípání zesiluje. Já začínám pomalu ustupovat a snažím se nezpůsobit sebemenší hluk. Schovám se za auto a čekám, co se bude dít. Skřípání se začíná pomalu vzdalovat. Netuším, co jej může vydávat, ale zní to velice děsivě. V tomto mrtvém tichu…představa nějakého monstra táhnoucího bůhvíco…brrrr! Po několika minutách zvuky ztichnou a já se vydávám dál. Přemýšlím, zda je horší denní mlha, nebo noční tma. V obou případech je vidět velké kulové, ale asi mám raději tu mlhu. Hluboko v člověku je zakořeněna nejistota ze tmy, ve které se může skrývat absolutně cokoli, a to vše je ještě přiživováno fantazií. No vida, jsem v Katz street, na konci bloku je Cafe…

celý článek »

První část volného pokračování mé silent hillovské povídky To špatné v nás. Návrat Část 1. Trhnu sebou a otevřu oči. Už zase... pořád se mi o tom zdá. O Silent Hillu... Uplynuly dva roky od mé nedobrovolné návštěvy onoho města. Silent Hill... malé město, kdysi mírumilovné. Pak se z neznámých příčin stalo pravým peklem na zemi. Avšak díky němu, jsem odhalil a zničil dřímající stvůru ve mě samém. Jenže nic není zadarmo. A o Silent Hillu to platí dvojnásob. Občas mě trápí noční můry, ve snech se tam vracím a prožívám to peklo znovu a znovu. Dříve se sny objevovaly jen zřídka, ale poslední dobou je to každou noc. Má snoubenka je dva roky mrtvá. Zavraždil ji surový masový vrah, když jsem bojoval o život v Silent Hillu. O to krutější byl můj návrat. Není dne, abych se přes jezero nezahleděl na ono věčnou mlhou zahalené město. Ano, vím co se tam odehrává. Je plné podivných nestvůr, obývají jej šílení kultisté, město plné zla... Ničím jiným Silent Hill není. Další věc je zvláštní. Když se někoho zeptám na Silent Hill, řekne mi, že zmizel za nevysvětlitelných okolností. Nevím jak je to možné, že pro ostatní neexistuje. Ale já jsem si dobře vědom, že stále stojí. Záhadným způsobem skryt před světem. Nikdy nezapomenu na osudné, děsivé probuzení v mlhavém lese. To byla předehra k celému mému dobrodružství. Od setkání s prvním monstrem, až po závěrečný boj s mou zlou stránkou. Jako by to bylo včera. Zvláštní je to, co se stalo s městem. Prý zmizelo… Město ale nemůže jen tak zmizet, stále tam stojí. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Nebo o tom nikdo nechce mluvit? Trochu jsem se hrabal v historii a našel údaje o Silent Hillu. Město bylo založeno prvními americkými osadníky na území, ze kterého byli vyhnáni Indiáni. Příslušníci kmenů, kteří s osadníky uzavřeli mír, varovali před tím místem. Sami se ho báli, prý bylo prokleté zlými duchy. Napřed toho nedbali, zřídili tam pohřebiště svých předků. Ale nastávaly časy, kdy byli mrtví ve svých hrobech neklidní. Mnozí indiáni, jenž se v těch špatných dobách ocitli v oněch místech, hovořili o zlých zjeveních. Zejména o jakémsi nečistém ,,Bohu", tvrdili, že je nepřítelem jejich Mannitoua. Občas tam potkávali podivná zvířata. Když problémy pokračovali, náčelníci kmenů se sjednotili a rozhodli, že místo nebude nikdo navštěvovat, pohřebiště se přestěhuje a kmenoví šamani zlé končiny vymítí od špatných duchů. A tak se také stalo. Pohřebiště se přestěhovalo a šamani začali vymýtat. Druhý den byli nalezeni mrtví, zabití ohavnými způsoby. Někteří ohořelí a všechna těla měla na hrudi rudý kruhový znak, zlý symbol onoho Boha. Kmeny okamžitě přemístily své vesnice co nejdále od jezera. Od té doby místo budoucího Silent Hillu nenavštívili. Pak přišli osadníci. Když skončily války s Indiány, byli varováni, aby ta místa nenavštěvovali. Běloši toho nedbali a počali se stavbou města. Aby snad dokázali, že místo není tak hrozné jak tvrdí Indiáni, nazvali jej Silent Hill. Už během staveb se stalo několik záhadných věcí. Častá zmizení. Než se město dostavělo, ztratilo se malé množství lidí. Všichni si to vykládali tak, že zkrátka odešli jinam, nebo je unesli někteří pomstychtiví Indiáni. Ti však přišli s vysvětlením. Jenže je nikdo neposlouchal. Zanedlouho po dokončení města, propukla zničehonic morová epidemie. Nedala se zastavit, spíše nabírala na síle. Město bylo opuštěno. Po letech se lidé do Silent Hillu vrátili a byla postavena věznice Toluca, nebo některými chybně označována jako Silent Hillská věznice. Po vypuknutí války Severu proti Jihu, vězení sloužilo jako zajatecký tábor. Po válce opět využíváno jako běžná věznice pro těžké případy. Znovu přijde morová epidemie. Nemá však tak veliké rozměry jako ta první. Je postavena Brookheavenská nemocnice. Koncem 19. století se začnou ztrácet lidé. Nikdy nebyl nikdo nalezen. Někteří se přidávají k sektě, uctívající vlastní Božstvo. Kult je silně napadán katolickou církví. Po přelomu století se začínají dít velmi zvláštní věci. Zjevují se ohavná zjevení, dojde k mnoha nevysvětlitelným úmrtím. Za čas se vše uklidní. Ze Silent Hillu se stane turistické centrum. A tady vše končí. Žádný další záznam. Pamatuji si první návštěvu toho města, proběhla bez potíží, líbilo se mi tam. Druhá návštěva byla pravý opak. Hrozně tomu chci přijít na kloub, ale nevím jak. Možná bych měl přestat šťourat, pohřbít to. Je to za mnou, skončilo to... Crrrrr...! Kdosi zvoní. Neochotně vstanu z postele a jdu ke dveřím. Odemknu, otevřu a spatřím obličej listonošky. ,,Přeji dobrý…

celý článek »

Další kratší fantasy povídka, odehrávající se po událostech popsaných v příběhu Zlé zvěsti. Zkratkou přes les ,,Dva týdny, co asi budu dělat, dva týdny!“ láteřil otráveně Corrin. ,,Prosím tě nech toho už, nebaví mě tohle od rána do večera poslouchat a hraj už!“ okřikl ho Hordo. Spolu se dvěma dalšími příslušníky městské stráže hráli kostky a Corrin se vůbec nemohl soustředit na hru. Dostali totiž dvoutýdenní volno a on z něj zrovna dvakrát nadšený nebyl. Vůbec nevěděl, čím zabije nudu. Saraheinu už měl plné zuby… ,,Budu se nudit, tohle město už mi leze krkem!“ Hordo se na něho vyčítavě podíval: ,,Je vidět, že jsi ještě kuře. Až zažiješ pár pořádných bitev, teprve si začneš cenit každé volné chvilky.“ ,,Samozřejmě veteráne,“ posměšně se poklonil Corrin. Pak otráveně mrštil kostkami na stůl, zvedl se a oznámil: ,,Jdu se projít, už mě to nebaví. Stejně všichni švindlujete.“ Jeden z dalších hráčů mávl rukou a poznamenal: ,,My to nemáme zapotřebí. A zmiz už, s takovouhle náladou tady chybět nebudeš.“ Corrin se vztekle otočil, připnul si opasek s mečem, nasadil přilbu a zamířil ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven a v tu chvíli měl pokušení se otočit a vrátit se zpět. Jeho hrdost a paličatost mu to ovšem nedovolila, navíc neměl chuť poslouchat rýpání a narážky z jeho rychlého návratu. Proto tedy za sebou zavřel a vykračoval k bráně z kasáren. Jeho prvotní úmysl jít zpět dovnitř, způsobilo počasí. Spustil se velikánský liják, doprovázený ledovým větrem a zima. Alespoň mu to zchladí jeho horkou hlavu. Zamířil do centra města, s úmyslem navštívit nějakou hospodu a v klidu o samotě si dát pivo. Při tom přemýšlet, co podnikne o volnu. Služba v městské stráži, byla sama o sobě někdy dost nudná, proto necítil potřebu, nudit se i mimo službu. Nebylo zrovna záživné, půl dne stát v pozoru u brány a čučet před sebe. V horku i v chladu. To přímo nenáviděl. Mnohem raději po něčem pátral, nebo musel s kolegy udržovat pořádek a často usměrnit nějakého pobudu. Ale stát na jednom místě jako patník a být všem pro smích, to opravdu neměl rád. Šel okolo hospody U zlomeného meče, po krátkém rozmýšlení vešel dovnitř. Tato krčma byla jedna z takzvaných lepších podniků. Nescházeli se zde všelijací pobudové, rváči a vůbec kdejaká sebranka. Navštěvovala ji převážně střední třída. Zrovna plno tu nebylo, většina stolů volná. Je ještě brzy, nápor návštěvníků dorazí až večer. Ta prázdnota mladému příslušníkovi městské stráže vyhovovala. Neměl náladu na uřvanou špeluňku, kde si opilci z metru křičí do obličeje, místo aby se bavili s normální hlasitostí. A potřeboval přemýšlet. V kasárnách člověk moc času jen tak pro sebe neměl a soukromí už vůbec ne. Proto teď vyhledával samotu. Sednul si ke stolu nejblíže ke dveřím a v mžiku u něho stál pikolík s dotazem , co si dá k pití. ,,Pivo, samozřejmě,“ poručil si Corrin. Chvilku na to stál před ním cínový půllitr s napěněným mokem. Zhluboka se napil a pak zíral do piva, jako kdyby tam ležela odpověď na jeho potíže. Zůstat zde ve městě nemělo smysl, zároveň se mu nechtělo odcházet nikam daleko, neměl vlastního koně. A pak dostal nápad. ,,Mohl bych se podívat do Hinsamu! Jakpak se asi Martus má!“ řekl si pro sebe. Hinsam byl malou vesnicí, sídlící vedle Prokleté jeskyně, kde zažil zatím asi největší dobrodružství svého života. Společně s knězem uctívajícího Fénixův řád, který se jmenoval Martus a ovládal magii, zabili zlého čaroděje Alkuta, který si právě Prokletou jeskyni přivlastnil i se všemi jejími poklady. Na svou ochranu si pořídil všelijakou sebranku. Od skřetů, přes orky až k trolům. Nacházely se tam i další mnohem horší a ohavnější bytosti, ty zřejmě patřily k původním obyvatelům oněch strašidelných podzemních prostor. Kromě nějakých těch zlaťáků, které jen mohl unést a které už všechny utratil, si Corrin přinesl jednu velice vzácnou věc. Jednalo se o lehkou zbroj, nazvanou Šupinový pancíř Měsíce. Měla jednu neocenitelnou vlastnost: při úplňku svému nositeli vyléčila jakékoli zranění. I smrtelné. Bohužel pouze při úplňku. Během ostatních fází měsíce, se chovala jako obyčejná šupinová zbroj. Martus nakonec ve vesnici zůstal a Corrin odešel do Saraheinu. Nějaká doba už uplynula, rád zase svého spolubojovníka uvidí. A nebude nic odkládat, vyrazí hned. Zaplatil a opustil hospodu. Venku mezitím přestalo pršet, což mu zvedlo náladu. Aspoň nepůjde v té mizérii, jaká vládla před chvílí. Dokonce i ledový vítr se utišil. Když se vrátil do kasáren a zamířil do jejich ubikace, jeho kamarádi…

celý článek »

Tato fantasy povídka zvítězila v soutěži Rytiny a byla otištěna. Zda právem, posuďte sami. Na Sarahein dopadala noc. Město se pomalu ponořilo do tmy a probudil se noční život. Zaplály pouliční pochodně, kurtizány začaly svůj lov na zákazníky, hospody a různé zábavní podniky se začínaly plnit. Častí žebráci neúnavně žebrali o další almužnu. Kolemjdoucí je ignorovali, ani je už nevnímali, jak na ně byli zvyklí. Hospody zde byly různorodé. Od nejhonosnějších hostinců, po ty nejhorší špeluňky. A právě v jedné takové špeluňce, bylo momentálně trochu rušno. Dva příslušníci městské stráže, se tu snažili uklidnit opilého a agresivního pobudu, který nemravně obtěžoval jedno děvče. ,,Radím ti dobře, pusť ji a pojď v klidu s námi,“ říkal prozatím klidně Corrin. V městské stráži sloužil krátce přes měsíc a prozatím ještě svou výbušnou povahu zvládal, i když tato práce nebyla zrovna pro klidné nervy. Denně krotit nejrůznější rváče, chytat zloděje, vyhánět žebráky ze slušnějších míst města a také občas bojovat o život. Po dobrodružství v Prokleté jeskyni, Corrin odešel hledat štěstí do Sarahainu a aby se nějak uživil, vstoupil do městské stráže. Parťáka mu dělal Hordo, prošedivělý vousatý hromotluk s medvědí postavou, který pamatoval a také prošel nespočet bitev. Čas však byl neúprosný a on už neměl dostatečné výkony pro elitní Dračí gardu, ve které sloužil. Odmítl penzi a nastoupil do městské stráže. Prý se na penzi ještě necítí. A měl pravdu. Šermovat dokázal výborně, měl sílu medvěda a jeho pěsti velikosti kovářského kladiva, dokázaly uzemnit jakéhokoli rváče. ,,Polib si, idiote,“ zafuněl pobuda, pustil dívku a rozmáchl se pěstí proti Corrinovi. Corrin mu lehce uhnul a uštědřil mu úctyhodnou ránu do brady. Rváč cosi zakňučel, pak se oklepal a zvedl těžkou dřevěnou lavici. Nešlo o žádného slabocha. Chystal se ji hodit na Corrina, když zasáhl Hordo. Veterán jej popadl za rameno, otočil si ho, druhou rukou chytil pod krkem, zvedl a důkladně profackoval, až rváči zrudl obličej a začaly téct slzy. Nepouštěje ho, přešel Hordo ke dveřím, otevřel je a solidním kopancem do zadnice, katapultoval pobudu na druhou stranu ulice. Nešťastník se tam po stěně domu v bezvědomí svezl do louže splašků. Hordo zavřel dveře a zamířil k výčepu. Celá hospoda mlčela. Byl by slyšet i padající špendlík. Nikdo z přítomných, kromě Corrina, by nikdy prošedivělého hromotluckého veterána, neodhadl k takovému výkonu. Ten opilec nebyl žádný střízlík. A dostal takovou nakládačku… Hordo ignoroval ztichlou atmosféru a poručil hostinskému dvě piva. Ten je urychleně načepoval a podal mu dva korbely. Corrin si jeden vzal a zhluboka se napil. Docela mu to přišlo vhod. V hospodě bylo poměrně dusno a naposledy pil když šli na hlídku. Rozhlédl se po hospodě, ale nikdo další nevypadal, že by chtěl dělat potíže. Sama hospoda nebyla zrovna slušné kategorie. V této zapadlé špeluňce se scházela ta nejhorší spodina, jako v celé této části města. Na druhé straně, nebylo v Saraheinu ideálnějšího místa k získání různé šmeliny, těžce dostupných věcí a třeba i sehnání nějakého toho nájemného vraha, nebo skupinky, ochotné za pár mincí, udělit někomu pořádnou nakládačku. ,,Víš že nesmíme pít ve službě?“ řekl Corrin s úsměvem svému hromotluckému kolegovi. Hordo na něj znechuceně pohlédl: ,,Ještě ty začínej. Užil jsem si za ta léta buzerování dost.“ ,,A jeje, tady má někde večerní náladu!“ Hordo do sebe obrátil korbel, jedním lokem vyprázdnil, říhl a podotknul: ,,Já mám vždycky dobrou náladu.“ Corrin se zasmál: ,,To jsi včera říkal také a pak jsi vyrazil všechny spodní zuby tomu žebrákovi.“ ,,Tak za prvé: Nebyl to žádný žebrák, nýbrž jen za žebráka přestrojený přešikovný kapesní zloděj. Za druhé: Neměl mi plivnout na boty.“ ,,Taky jsme to po službě pěkně schytali od seržanta.“ ,,On ví, co mi může…“ Corrin se znovu napil a přitom letmo pohlédl na dva hosty, sedící v tmavém koutě, jak se o něčem dohadují. Jeden z nich vypadal velice mazaně, připomínal lasičku a zdál se být kluzký jako had. Corrin si jej snadno dokázal představit s otrávenou dýkou v ruce. Ale jeho společník… Kdyby se stín mohl zhmotnit, vypadal by přesně jako on. Do obličeje mu Corrin neviděl, seděl bokem a na hlavě měl kápi. Zahalen v tmavofialové kutně, skoro jako nějaký mnich. Zpod kutny vykukovaly odrbané kožené boty, potřísněné od různých splašků z ulice. Asi mu bylo jedno, jak moc je ,,nenápadný“ v tomhle ohozu. Corrin se jen tak ledabyle opřel o výčep a nenápadně dvojici pozoroval. Muž v kápi cosi předal…

celý článek »

A z trochu jiného soudku. Napsal jsem Upíry, na motivy hororu Upíři Johna Carpentera. 1. Zabíječi Jen náhodnému pozorovateli, který by se zde najednou vynořil z časoprostoru, by se na první pohled zdálo, že právě probíhá nádherný západ slunce. Zlaté paprsky s krvavým nádechem, příjemně osvětlovaly suchou, nerovnou krajinu Nového Mexika. Polopoušť se táhla daleko, místy poseta malými skalami. Jako stvořená pro western. S tím západem slunce, by to nebylo úplně přesné. Nesvítilo na západní straně, ale na východní. Bylo časně ráno, chvíli po úsvitu. Ten ozařoval starou opuštěnou farmu na suché planině. Budova musela chátrat poměrně dlouho, dřevo trouchnivé, barva popraskaná a opadaná, okna zatlučená, ohrady pro dobytek zpřelámané, rezatý a otlučený vrak starého náklaďáku. Vysoké větrné čerpadlo na vodu svítilo rzí a některé lopatky mu chyběly. Avšak, nebylo zde tak mrtvo, jak se na první pohled zdálo. Mrtvou samotu narušovali dva muži. Jeden z nich, drsně vyhlížející chlápek, pozoroval nehybně skrz černé brýle a dalekohled, opuštěný dům. Jmenoval se Jack Crow. Měl tu dnes důležitou práci. Přišel pro něco, co s ostatními dlouho hledal. Druhý muž, končící právě močení, si zapnul kalhoty a otočil se k prvnímu: ,,Tak co, jak to vypadá?“ Aniž by Jack Crow odložil dalekohled, odpověděl: ,,Jako další opuštěné doupě. Ideální místo na zahnízdění.“ Schoval dalekohled, sundal sluneční brýle. Pak se podíval na hodinky a polohu slunce a krátce řekl: ,,Jdeme na to.“ Oba pak vykročili k o malý kousek dál stojícím vozidlům, jednomu terénnímu a druhému podstatně mohutnějšímu. A to veliké, opancéřované dodávce. Jack zasedl za volant dodávky, jeho kamarád Montoya do džípu. Pomalu se rozjeli k farmě. Nic se nedělo. Všude vládl ten samý mrtvý klid. Zastavili jen pár metrů od verandy hlavního vchodu oné zpuchřelé stavby. Jack vyskočil z auta a dál pozoroval vchod. Pátral po sebemenší známce čehokoliv podezřelého. Nic se nedělo. Krátce kývl na Montoyu. Montoya přešel k zadní části dodávky a otevřel její vrata. Zevnitř vyskočila skupinka několika dalších různorodých chlapíků. Většinou nefalšovaných Mexičanů. Mezi nimi byl i kněz. Vůbec do té nesourodé skupinky nezapadal. Rozhlédli se kolem sebe a na dům. Pak začali vytahovat náklad. A ten byl vskutku zajímavý. Jednalo se o různé střelné zbraně, jakési kevlarové vesty, zásobníky, pásy s municí, pevné obojky na krk a nakonec to nejpodivnější. Dlouhá, pevná ocelová kopí s držáky a dlouhým hrotem. Poté ještě vynesli náruč špičatých kolíků, také z oceli. Nakonec Montoya podal Jackovi velikou, hrozivě vypadající kuši, s masivním šípem. Ozbrojená skupina se shromáždila u Jacka a ten pokynul knězi: ,,Začneme.“ Ten se postavil před ně a začal latinsky žehnat. Co se Jacka týkalo, byla to dle jeho názoru pouze ztráta času. Jenže, zásady se musely dodržovat. Když bylo po motlitbě, rozhlédl se Crow po svých mužích: ,,Připraveni?“ Malý kudrnatý Mexičan s rozžvýkanou cigaretou v ústech, kývl: ,,Jasně šéfe.“ ,,Něco mi říká, že jsme kápli na hnízdo. Typoval bych to tam na šest až deset kousků. Navíc je tu šance, že zde sídlí kníže. Zásada číslo pět, hlásí: Kde je hnízdo, tam je vládce. Pán svou říši neopouští. Všechno jede podle pravidel. Dotazy?“ Když nikdo nic neříkal, Jack mávl kuší a zavelel: ,,Jdeme na to.“ Opět si nasadil sluneční brýle a vyrazili k hlavnímu vchodu. Jack se zastavil, chvilku se zahleděl na dveře a pak pokračovali na verandu. S připravenými zbraněmi se rozestavěli kolem dveří a Crow vzal velice opatrně za kliku. Zkusil s ní otočit, dveře se ovšem neotevřely. Byly zavřeny zevnitř na zástrčku. Přiskočil k nim blonďatý člen týmu s brýlemi proti písku a pod kliku nasadil malé kulaté zařízení. Několikrát na něm čímsi zapumpoval, kývnul na Jacka a odstoupil. Ona kulatá věc vykrojila do dveří díru, akorát tak velkou, aby se skrz ni dala prostrčit ruka. ,,Já to zmáknu, šéfe,“ přistoupil ke dveřím Mexičan s cigaretou a dlouhým kopím. ,,Já sám,“ zavrtěl hlavou Jack a opatrně vyříznutým otvorem nahlédl dovnitř. V budově bylo šero, nic se nepohnulo, ani žádný zvuk. Zkrátka mírumilovný klid. Když James po chvilce pozorování usoudil, že je všechno v pořádku, prostrčil dírou ruku a tápal po zástrčce. Se zaskřípnutím ji odsunul. Pak ostražitě otevřel dveře a s namířenou kuší sledoval vnitřek. Skupinka pomalu vešla dovnitř. Montoya stojící u džípu s navijákem s ocelovým lanem, které končilo u šípu Jackovy kuše, zlehka vykuřoval tenký doutník a čekal na svou chvíli. Kněz stojící vedle něj, tak klidný nebyl. Měl strach. A…

celý článek »

Jack rozmlouval s knězem. Ten mu povídal: ,,Mluvil jsem s Vatikánem, posílá podporu. Přiletí kardinál Alba do Santa Fe, setká se s tebou zítra.“ ,,Zítra nemám čas,“ řekl naoko žertovně Crow. Kněz se zasmál: ,,Ale ano, Jacku. Máte.“ Crow si všiml jedné blonďaté prostitutky, která se na něj svůdně usmívala ze dveří. Kněz se zeptal: ,,Už víte kam zmizel kníže?“ Crow zavrtěl hlavou: ,,Nemám tušení. Je to divné. Kníže obvykle zabydlené hnízdo neopouští.“ ,,Co když nezůstal v Novém Mexiku? Touhle dobou, může být kdekoli.“ ,,Neschoval se, neví že po něm jdeme.“ ,,Ne, vážně, řekněte co děláte?“ chtěla vědět prostitutka na Montoyově klíně. Montoya zavolal na Bambiho, který byl nejblíže: ,,Bambi, pověz co děláme?“ Ten se otočil a odpověděl: ,,Zabíjíme upíry. Naženem je do stáda a rozmašírujem.“ Holka s rozpačitým úsměvem zavrtěla hlavou: ,,Nekecej…“ Bambi zatím laškoval s tou svou: ,,Vím co si myslíš, kotě. Na upíry dnes nikdo nevěří.“ ,,Jenomže my víme, že upíři se plíží světem. Dokonce i Bůh existuje,“ dodal Montoya. ,,Ale poněkud ho nechápeme…“ podotkl Bambi. Jack se přesunul k oné blonďaté holce. Měla dlouhé vlnité vlasy, fialovou minisukni a fialové průsvitné tričko s hlubokým výstřihem. ,,Bezva mejdan,“ zahájila konverzaci. ,,Jo,“ zamručel Jack. ,,Asi mě nevnímáš, vypadáš ustaraně. Svěříš se mi?“ Crow se smutně pousmál a řekl: ,,Dnes jsem hledal něco, co jsem nenašel.“ ,,Tak bys možná měl zkusit hledat někde jinde,“ navrhla potichu. ,,Poradím ti, kde bys mohl začít.“ ,,Máš pravdu, anděli,“ snažil se na ni soustředit. Zavlnila se a špitla: ,,Objednej mi zatím nějaký drink a sejdeme se u tebe v pokoji.“ Vzala si klíč od jeho pokoje a odešla. Crow se protáhl a zamručel: ,,To je od rána první dobrý nápad.“ Večírek nabíral na intenzitě. Holky si začínaly sundávat části oděvu a vlnit se do rytmu hudby. Ortega, posilněný alkoholem, zvedl jednu z lamp a s řevem ji vyhodil z okna, za rachotu rozbíjejícího se skla. Nikdo v místnosti si toho skoro ani nevšiml, ale lampa, která hlučně dopadla na chodník, jen letmo upoutala něčí pozornost. Pozornost někoho, kdo se vynořil ze stínů a blížil se rychlou chůzí k motelu. Když se přiblížil na dosah světel, daly se rozeznat podrobnosti. Dva metry vysoká, mohutná postava v dlouhém černém kabátu, černých kalhotách a černých botách. Nejděsivější byl obličej. Nesmírně kruté rysy, vystouplé lícní kosti, bledé oči a světle šedá kůže. Delší černé vlasy… Příchozí se zastavil a s krutým úsměvem hleděl na motel. Pak znovu vykročil. Jack pobídnul Davise: ,,Podej mi dvě piva.“ Davis mu dal dvě lahve a Crow zamířil ke dveřím na chodbu s pokoji, když do něj narazil kněz. ,,Teda pátere, měl by jste ubrat!“ zasmál se Jack. ,,Ne, ne, já nejsem opilý! Ty jsi skvělý kluk, řekl jsem ti to už?“ opile se pochichtával kněz. ,,Vy jste opilý,“ naoko se zahanbil Crow. Kněz se dál potácel: ,,Ne nejsem!“ ,,Tak zfetovaný!“ ,,Chacha, zfetovaný…“ Mezitím ona blonďatá dívka odemkla dveře Jackova pokoje a vešla dovnitř. Jakmile zavřela dveře, přepadl ji divný pocit. Nepříjemný, jako kdyby ji někdo sledoval… Otočila se, ale pokoj byl prázdný. Pak jí zrak sjel ke stropu, ani nestačila zaječet. Na zlomek vteřiny tam uviděla děsivou postavu v černém. Ta pak na ni skočila a srazila na postel. Děvče nemělo ponětí co se dělo, když přišla k sobě, ležel strašlivý host na ní a usmíval se krvavým úsměvem. Ze dvou ranek na stehně, jí prýštila krev. ,,Slastný pocit, že?“ cenil zakrvácené zuby upír. ,,Na tohle nikdy nezapomeneš. Avšak ani já ne!“ A s těmi slovy se znovu zakousl. Bambi s Anthonym flirtovali se dvěma dívkami a náhle shledali, že došlo pivo. ,,Zatraceně, co teď?“ zabědoval Anthony. ,,Já pro něj dojdu. Mám ho spoustu vedle v pokoji. Holoto hříšná, abych se o všechno staral sám.“ Když došel ke dveřím, otočil se: ,,Vy odsud nikam nechoďte! Mám s váma oumysle!“ S tím otevřel dveře na chodbu a strnul. Stál za nimi děsivý přízrak v černém, bledou tváří a krutým výrazem. Bambi ihned poznal, kolik uhodilo a o koho jde. Avšak leknutím tak strnul, že se nezmohl vůbec nanic. Upír napřáhl ruku, vyrazil s ní k Bambiho břichu a škubl vzhůru, až byla celá od krve. Výsledek byl strašný. Bambiho tělo bylo rozpůleno od břicha až k rameni. Byl mrtev dřív, než si to stačil uvědomit. Pak upír skočil dovnitř a jedinou ranou zlomil Anthonymu vaz. Dalším bleskurychlým skokem stál u šerifa a máchnutím ruky mu urazil hlavu. Dívky začaly zoufale křičet a upír rozpoutal rychlý masakr i mezi nimi. Lámal vazy, drápy podřezával krky. Popadl Ortegu a se…

celý článek »

Jackovi momentálně doktor obvazoval pohmožděné rameno a další následky autonehody. V televizi sledoval totéž zpravodajství jako Montoya. Ani ho příliš nevnímal. Jen s nelítostným a krutým pohledem, hleděl do zdi. A v tu samou chvíli, se cosi pohnulo na rychlíku, projíždějícím tmavou nocí. Nikdo uvnitř neměl nejmenší tušení, o dalším pasažérovi. A bylo to tak lepší. Pro ně. Kníže upírů se křečovitě držel střechy vagónu a černé vlasy mu vlály kolem hlavy. Z té temnoty byl vidět pouze jeho bledý obličej. Tento způsob cestování mu vyhovoval. Jediné na co musel dávat pozor, byly nízké větve… Druhý den ráno, Jack zamířil do církevního sídla v Monteru. Zde sídlili nadřízení protiupírských skupin. Tady se přidělovaly úkoly, podpora, nařízení a celkové vedení. Jack sem nechodil rád. Neměl církev rád, ale musel spolupracovat. Ona vše řídila. A hlavně Crow měl potíže s uznáváním autorit. Navíc musel poslouchat ty, kteří v životě žádného upíra neviděli, natož aby jej přemohli. A Crow to často dával najevo. Neskrýval své pohrdání. Na jeho chování už všichni byli zvyklí. On také byl nejlepší zabíječ v tomto řádu. U vchodu jej musel prohledat strážný kvůli zbraním. Jack ho popadl za ruku a z legrace s ním smýkl. Černoch se jen zasmál. Znal Crowa už léta. Věděl, že Jack by nikdy nezavraždil někoho pro nic za nic. Crow rozrazil dveře a vešel do kanceláře, vyzdobené svatými předměty, malbami a květinami. U stolu seděl prošedivělý muž s plnovousem, v červeném kardinálském úboru. Na nose veliké brýle a cosi pročítal. Za ním stál podstatně mladší kněz. Na první pohled sympatický. Vousy, brýle a delší hnědé vlasy, celkem ladily s jeho kněžským úborem. Vypadal spíše jako nějaký přepečlivý student, zahrabaný do knihomolství. Jack se na něj ani nepodíval. Když Crow vstoupil, kardinál pozvedl hlavu a usmál se: ,,Aáá, dobré ráno, Jacku. Bon giorno. Pojď dál, posaď se.“ ,,Kdo je to?“ ukázal Jack podezřívavě na druhého kněze. Kardinál se ohlédl a dotyčného představil: ,,To je otec Adam Guitto.“ Mladší kněz přistoupil a s úsměvem podal Jackovi ruku. Ten mu s ní potřásl. ,,Otec Adam, je správcem našich archivů. Je to hotový knihomol,“ usmál se kardinál Alba. ,,Je plně obeznámen s veškerými vašimi aktivitami. Tak můžeme hovořit otevřeně. Vyprávěj, co se přihodilo.“ Jack začal vyprávět ony hrůzné zážitky: ,,Pročistili jsme hnízdo u Portilia. Tu noc se zjevil kníže. Je to absolutní unikát. Nadlidská síla, nepřemožitelný. Je jako stroj, neměli jsme šanci. Co myslíte kardinále, nemůže to být ten o kterém jsme hovořili? Ten, o kterém se ví, že jednou přijde?“ Kardinál přikyvoval a pak řekl: ,,Události zaznamenaly vývoj. Neblahý vývoj. Tom. Náš Tom Callahan je mrtvý. Celý náš evropský tým, je rozmetán.“ Jack si s povzdechnutím otřel čelo. Tohle nečekal. ,,Kdy?“ Adam Guitto vstal ze židle a promluvil: ,,Před třemi dny. Callahanův tým byl zničen poblíž Kolína v Německu. Policie to klasifikovala jako teroristický útok.“ Guitto podal Jackovi několik fotografií. Byla na nich zmasakrovaná těla celého evropského týmu zabíječů. Jejich těla strašlivě zřízena… ,,Tohle,“ předal mu Adam další obrázek, ,,jsme našli na místě činu.“ Crow jej vzal do ruky a nestačil se divit. Obrázek se zdál velmi starý, papír celý zažloutlý, barvy vybledlé. Nejednalo se o fotografii, ale malbu. To co na něm bylo vyobrazeno, Jack poznal okamžitě. Namalována postava identická s oním upířím knížetem. Stejný oděv, stejná tvář, jen nebyla tak mrtvolně bledá. Zřejmě jej malíř maloval ještě před tím, než se kníže změnil v upíra. Muž na obrázku vztahoval ruku k přihlížejícímu. Vedle něj byl na obrázku namalován jakýsi kulatý symbol. Jack ho nikdy v životě neviděl. ,,Tohleto je on?“ zeptal se kardinál. ,,Ano,“ odpověděl Crow. ,,Co je to?“ ukázal na kulatý symbol. ,,Celebrottum, to je středověký symbol, označující svátky, tedy oslavy…“ vysvětloval otec Adam. ,,Oslavy čeho?“ zavrčel netrpělivě Jack. ,,Inu, to právě nevíme,“ usmál se kardinál. Knihovník pokračoval: ,,Ten portrét je autentický. Dílo pochází z roku 1340 a tohle je Jan Válek. Narodil se v Praze, roku 1311. Byl to kněz, který se odklonil od křesťanství a podporoval české sedláky v rebeliích a dokonce ovládl několik měst. Válek byl uvězněn, odsouzen za kacířství a upálen na hranici. Však podle záznamu se v noci začal zjevovat v nočních ulicích, vraždil a vysával krev svých obětí. Otevřeli jeho hrob a zjistili, že je prázdný. Je to první případ vampyrismu v dějinách.“ ,,Kněz,“ řekl tiše kardinál Alba. ,,Válek není kníže kterého…

celý článek »

4. Černý kříž Hned ráno se Jack vydal do onoho nešťastného kostela v San Miguel. Na biskupii mu propůjčili falešnou identitu vyšetřujícího policisty a uvědomili o něm tamní úřady. Nic mu tedy nestálo v cestě prohledat místo činu. A zkusit zjistit více… Pohled na krví zastříkaný oltář, opravdu nebyl z nejhezčích. S Jackem to však ani nehnulo, viděl takových věcí už spoustu a tu hrůzu v motelu Sun God, už asi nic nepřekoná. Další drastické zabití nevinného člověka, tím prokletým upírem. S Jackem rozmlouval místní šerif: ,,Dnes ráno mi přišel fax ze Santa Fe, vyšetřujete vraždu katolického kněze?“ ,,Správně,“ přisvědčil Crow. Nesmí vzbudit podezření. ,,Zřejmě další ze sadistických zločinů sadistické antikatolické sekty.“ Adam, který jel s Jackem, se pokřižoval. Padlo na něho příliš mnoho podivných věcí se kterými se nikdy nesetkal a nerozuměl jim. A nevěděl, která z nich je nejhorší. Šerif ukázal na mrtvou: ,,Kostelnice, chudák ženská.“ Jack se sklonil a nadzvedl plachtu, pod kterou leželo tělo. Chvíli si prohlížel krk mrtvé ženy. Pokud ji kousl, nebylo to poznat. Nemůže tu prohlížet mrtvou ženu! Podle Katriny ale pospíchal za knězem. Snad to tak bylo. Adam si při tom pohledu sundal brýle a začal se tiše modlit. Jack po něm jen pobaveně mrknul. Pak se zeptal šerifa: ,,A co flanďák? Ta krev je jeho?“ ,,Byl to kněz a jmenoval se Josef Molina,“ řekl šerif chladně. ,,Promiňte,“ omluvil se Jack. Šerif jej varoval: ,,Na tomhle případu máme dělat spolu, tak nehrajte na mě žádnou habaďůru.“ ,,Bez obav.“ ,,Věřím vám, zatím to vypadá, že je to pouze krev paní Fischerové, musíme počkat na rozbor z patologie.“ ,,Ztratilo se něco?“ chtěl vědět Jack. ,,Pouze otec Molina…“ ,,Našli jsme ho,“ přihnal se náhle celý zadýchaný a rozklepaný šerifův zástupce. Odešli tedy ven, asi sto metrů za kostel. U kouřícího zbytku ohniště leželo tělo kněze Moliny a jeho hlava o dva metry dál… Šerif jen vydechl: ,,Proboha…“ Jack si tělo prohlédl a pak beze slova odešel před kostel k autu. Bledý a roztřesený Adam, jej následoval. Když vyjeli na silnici, Jack lamentoval: ,,Nechápu to! Válek se objeví v zatuchlém zapadákově a zabije starého kněze a nějakou kostelnici. Krev jim však nesál, zavraždil je a zmizel.“ Adam řekl: ,,Otec Molina byl badatelem raných dějin církevního katolictví.“ ,,A co má být? Kde je smysl?“ odsekl Crow. ,,Já nevím, kde je smysl a nevím, proč je Válek zabil.“ Jack vytáhl z přihrádky Válkův portrét s kulatým symbolem a znovu se zeptal: ,,Co je to?“ ,,Jak říkal kardinál, neznámý symbol,“ odbyl jej Adam. Jacka to začínalo štvát: ,,Ten tvůj kardinál je lhář, stejně jako ty. Hergot pátere, pomoz mi. Čas letí!“ Adam chvilku mlčel a prozradil: ,,Středověké astrologické znamení. Symbol slunce.“ Slunce téměř zapadlo a jeho poslední paprsky osvětlovaly skalnatou polopouštní krajinu, kde místy rostla vegetace. Světlo také vytvářelo stín šakala, který stál na malém pahorku a rozhlížel se okolo. Po chvilce se jeho hlava otočila ke skupině nízkých křovisek a zpozorněla. Šakal se naježil, dlouze zavyl, seskočil z pahorku a nejvyšší možnou rychlostí uháněl pryč. Zastavil se až po dlouhé době… To, co ho vyplašilo, mohl zachytit pouze zvířecí šestý smysl. Vše okolo se zdálo klidné, mírumilovné a bezpečné. Jenže to byl jen prvotní dojem. Písek u oněch křovisek se zachvěl a vzápětí jej prorazily dvě ruce. Pak se vynořilo tělo. Zrnka písku se mu držela ve vlasech a na černém kabátě. Válek se posadil a rozhlížel. Pak se zachvěl další kus písčité půdy za ním, vynořily se ruce a tělo. To se opakovalo ještě šestkrát. Všichni byli oděni v černém, pobledlí stejně jako Válek. Tři ženy a čtyři muži. Sedmička. Válkova elitní družina. Daleko silnější, než běžní upíři. Slabší než Válek. Jejich kruté obličeje se podobaly výrazu smrti. Válek vstal a vydal se na pochod. Jeho noví služebníci udělali totéž a jako věrní psi, kráčeli za ním. ,,On si vytvořil družinu Sedmi,“ řekla Katrina potichu. Tón jejího hlasu zněl spíše potěšeně, než vystrašeně…,,Jsou mocní.“ ,,Knížecí družina?“ ujistil se Montoya. ,,Ano,“ vydechla s úsměvem… V poušti, nedaleko od onoho místa kde se zrodila Knížecí družina, se nacházela malá misie. Mniši uspěchaně spěchali dovnitř a zabouchli bránu. Tón zvonu ohlašoval soumrak. Byla už téměř tma. Montoya skládal výbavu do dodávky, když Jack vešel do koupelny za knězem. Adam si tam omýval obličej. Když spatřil příchozího, nasadil si brýle a tázavě na něj pohlédl. Jack neměl žádný výraz. Crow zavřel dveře a přistoupil ke knězi: ,,Pátere, mám…

celý článek »

Páter ještě kousek postoupil, když si všiml stínu, který měl tvar lidské postavy. Pohnul se a rozběhl k němu. Adam už na nic nečekal a vrhl se zpět do výtahu. Začal se škrábat do horního poklopu. Upír zatím doběhl a cenil tesáky. Byl celý v černém, jeden z Válkovy Sedmičky. ,,Hergot,“ ucedil Jack, když to viděl. Pak řekl do vysílačky: ,,Připrav se, Montoyo. Půjdeme na to.“ Adam na střeše výtahu zápasil s extrémně silným upírem. Vládl větší silou než ten, se kterým se pral v hale. Pokusil se na něj vystřelit, ale upír mu zbraň vyrazil a ta spadla kamsi do šachty. Pořádně upíra nakopl do brady a získal tím několik vteřin navíc. Výtah zatím sjížděl níž a níž. Crow s připravenou kuší čekal před dveřmi. Ujistil se, že lano je připravené. Adam se naháněl s upírem kolem lana a bránil se jak mohl. Nemrtvý mu drápy sekal po obličeji. Výtah sjel konečně dolů a kabina se otevřela. Byla prázdná. Jack pomalu přicházel ke dveřím. Tohle se mu nelíbilo. ,,Pátere?“ vešel do kabiny. Pak uslyšel nelidské vrčení a poklopem propadla dovnitř upírova noha. Crow ji chytil a snažil se upíra stáhnout dovnitř. Ten se snažil udržet na střeše, ale když mu Adam vší silou dupl na ruku, pustil se a propadl poklopem. Tam do něho Jack začal zuřivě kopat. Než se upír vzpamatoval, překulil se Crow ven a popadl kuši. Nemrtvý se mezitím postavil a kráčel k němu. Crow rychle zamířil a vypálil šíp. Rána upíra porazila. A dveře výtahu se začaly zavírat. Crow k nim doběhl a snažil se je udržet otevřené. ,,Ne, nezavírej to!“ Zase se otevřely, upír mezitím vstal. Crow ho opět kopancem poslal k zemi. ,,Pátere, kde jsi?“ křikl Crow. ,,Montoyo, dělej!“ Jack visel mezi dveřmi výtahu a upíra se kopanci oběma nohama snažil udržet na zemi. Nadával: ,,Pojď ty mizerná kryso! Montoyo! Jeď!“ Montoya začal couvat a upír byl vytahován ven. Se strašlivým řevem se ocitl venku na přímém slunci a vzplanul. Po chvíli sebou přestal cukat. Jeden ze Sedmičky byl mrtev. Montoya vystoupil a pohlédl na oblohu. Nemají už mnoho času, než nastane večer. ,,Jack vešel do výtahu a poklopem volal: ,,Pátere, jsi v pořádku?“ Adam skočil dolů a řekl: ,,Jo.“ ,,Nekousl tě, neškrábl?“ ,,Ne.“ ,,Zaplať pánbůh,“ zamířil Jack k monitorům. Adam šel za ním. Pak se dveře kabiny začaly zavírat. Crow se k nim rozběhl: ,,Ať se ty dveře nezavřou!“ Už to však nestihli. Dveře se zavřely. Jack zaklel: ,,Do hajzlu!“ ,,Promiňte,“ omlouval se kněz. Doběhli k monitorům a Jack oznámil: ,,Sjíždí nám dolů. Fajn, přivoláme ho.“ ,,Ty dveře mě mrzí.“ ,,To nic, o nic nejde, pátere.“ Stiskl přivolání výtahu a čekal, až dorazí. Jenže netušili, že na spodku se za ruce drží jedna upírka. Ze Sedmičky. Se zlým výrazem a vyceněnými špičáky čekala, až se výtah zastaví. Výtah přijel, ale nic se nedělo. Crow se divil: ,,Jak to, že se neotevřely dveře?“ Zamířil k nim, když ho Adam odvolal: ,,Pane Crow, to by jste měl vidět!“ ,,Co…?“ strašlivá rána a dveře se rozlétly v hromadě třísek. Crowa to porazilo na zem. Adam mu teď zachránil život. Z výtahu majestátně vystoupila křičící upírka a Jacka odhodila na zeď. Ten se od ní odrazil na zem a zaklel: ,,Sakra!“ Pak odmrštila i Adama, který mu šel na pomoc. Než se Jack sebral ze země, upírka se k němu rozběhla. Vzápětí jí srazila smršť kulek ze samopalu. To se Montoya přidal do hry. Upírkou to otřáslo a než se vzpamatovala, Jack skočil po své kuši a vypálil po ní. ,,Ty bestie!“ zaklel. Šíp s ní mrštil vzad a Jack křikl: ,,Rychle, Montoyo! Jeď!“ Montoya utíkal zpět k autu, když se upírka pokoušela vytáhnout šíp z hrudi. Montoya skočil do auta a rychle zařadil zpátečku. Mezitím se vzpamatoval i Adam. Upírka se chytila jakési vodovodní trubky a Montoya ji nemohl vytáhnout ven. ,,Montoyo, přidej trochu!“ Montoya šlápl více na plyn, jenže se stalo to, čeho se obával. Lano se přetrhlo. Na tomto vozu chyběl naviják, tak lano jen pevně přivázali. Proto Montoya musel stále couvat. Jakmile ocelové lano prasklo, džíp poskočil vzad a pořádně s Montoyou i Katrinou škubnul. Muž jen bolestivě zaúpěl. Když to Jack s Adamem viděli, kněz udiveně řekl: ,,Neřekl jste co dokážou.“ ,,Nevěděl jsem, co dokážou,“ odvětil Crow. Pak popadl kopí a odstrčil kněze tak prudce, že opět upadl. Jack upírku nabodl a křikl: ,,Ty se budeš prát, co? Ty se budeš prát? Tak pojď!“ Montoya zatím znovu uvazoval lano. To byla jejich největší šance, tahat upíry na slunce. ,,Já ti ukážu! Ty mrcho! Montoyo nahoď to!“ Montoya znovu začal couvat a tentokrát už se dařilo upírku táhnout ven. Ona se však chytila Jacka a odmítala se pustit. ,,Ona vás vleče s sebou!“ volal…

celý článek »

Sedmnáctiletá Heather opět navštíví své oblíbené nákupní centrum. Místo nákupů ji tam potká něco, co by snad nečekala ani v tom nejhorším snu... Příběh na motivy třetího dílu herní série Silent Hill. Akira Yamaoka - SH3 You´re not here Co je tohle za místo? Je tu tma a vzduchem se převalují malé mlžné obláčky. Zvuk mých kroků se odráží od kovové země. Místy ji narušují otvory do černé temnoty, překryté rezatým pletivem. Rez pokrývá i zemi, spolu s kalužemi rudé tekutiny. Je to snad krev? Okolo mě svítí několik kulatých lamp, z jejich světla, které jen nesměle rozráží tmu, poznávám, že se jedná o lunapark. Za mnou se nachází vstupní brána. Nepamatuji si že bych jí prošla. Hrobové ticho mi trhá uši. Zařezává se mi do mysli i mrazivě pálí v kostech. Cítím hrozné zlo. Na nedaleké lavičce se nachází děsivá věc. Sedí na ní mrtvý maskot lunaparku. Kdosi v kostýmu růžového zajíce. Jenže zajíc má krev pod krkem a na ústech. Jako podříznutý. Line se z něho hrozný zápach, zvedá se mi z něj žaludek. Nebudu se přibližovat. O kus dál leží další. Kdo tohle mohl spáchat… Celé tohle místo je odporné. Ale povědomé, něco napovídá. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla. ,,Kde to jsem?“ zazní můj roztřesený hlas mrtvým tichem. Pak si uvědomím, že v pravé ruce svírám svůj vystřelovací nůž. Kdy jsem ho vytáhla z kapsy? Obracím se zpět k bráně. Chci ven! Pryč z tohoto hrozného místa! Vidím mrtvou temnotu i za bránou. Vrata nejdou otevřít. Nemají zámek, jen mříž… Přelézt nejde, na jejím vrcholu je zděný strop brány. Dveře od pokladen zazděné. Není odsud úniku. Alespoň ne hlavním vchodem. Zamířím tedy zpět, k velkým špinavým vratům. Když je otevřu, vidím že mě přivedly na náměstíčko, kde se nachází různé obchody. Suvenýry, rychlé občerstvení, toalety a podobně. Zde je atmosféra snad ještě odpornější. Páchne tu hniloba a všude je krev, rez a plíseň. Hnusná plechová zem, drátěné díry do propastí. Co to bylo? Mou pozornost upoutá zvuk. To ticho co tu vládlo, náhle zahnalo jakési zafrkání. Napínám zrak do tmy, odkud to znělo. Doprovází to dunění po kovové zemi, cosi přichází. Pomalu začínám couvat. Mám hrozný strach. Sevřu nůž pevněji v ruce. A pak se to vynoří ze tmy. Může to měřit asi tři metry. Kráčí po tenkých nohou, namísto rukou má dvě tlusté válcovité končetiny, z jejichž konců vystřeluje ostré chapadlo. Končetiny jsou tak dlouhé, že je musí mít pozvednuté. Jsou delší než jeho nohy. Hlava také stojí za to. Nemá žádný obličej, tlamu asi tvoří cosi jako vyčnívající výrůstek, zakončený masitou polokoulí, která se neustále vrtí. Všechny tyto myšlenky mi zavíří hlavou během vteřiny. Už jsem to někde musela vidět… Je mi to povědomé! Na tohle nůž nestačí! Pryč! Monstrum si mě všimlo a zrychlilo svůj neohrabaný krok. Zaječím a utíkám. Přelétnu náměstíčko a zastavím se u dřevěných vrat, vedoucích za jakousi záhadnou zeď. Obluda naštěstí není moc rychlá, tak zkusím otevřít a doslova za ně vlétnu. Z deště pod okap! Sotva za sebou zavřu, místo spásy tu číhá něco jiného. Se štěkotem se na mě žene obrovský pes. Celý zafáčovaný ve špinavých obvazech a hlavu má rozpůlenou. Z jejích útrob zní chraplavé štěkání a je lemována zuby. O jejich smrtícím účinku nepochybuji. Pes skočí a já napřáhnu nůž. Nabodne se na něj akorát krkem. Vystříkne krev. Začne sebou zběsile cukat a snaží se mě kousnout, nebo srazit na zem. Kopancem ho od sebe odrazím, nechám nůž nožem a prchám pryč. ,,Co se to tu děje?“ křičím se slzami v očích. Na můj křik odpoví cosi jako bzučení, nebo zvuk rozbrušky. A to je zase co?! Ze stínů sem po dlouhých tenkých nohách spěchá bytost, podobná hmyzu. Její tělo se mezi nohami točí a vydává ten nervy drásající zvuk. Má to dvě hlavy, nápadně připomínající lidské! Nezdravou hnědou barvu, podobnou jako ta krev okolo. Na tohle by ani nůž nestačil! Je to stejně vysoké jako tamten obr, před kterým jsem utekla. Zahnu doleva a utíkám k horské dráze. Monstrum za mnou. Hbitě vybíhám schody až ke strojovně. Příšera mě nepronásleduje. Buď mě ztratila ze svých smyslů, nebo kdoví co. Zkusím zmizet po kolejích a někde kde to bude nízké, seskočit… Opatrně vkročím na trať. Je poškozená, ale nehrozí že bych propadla. Ze spodní strany je zakryta rezatým pletivem. Opatrně jdu dál a rozhlížím se po ztemnělém zábavním parku. Některé atrakce fungují, dokonce je z nich slyšet i hudba. Nikde však ani živáčka, když nepočítám příšery. Jak je to dlouhé? Už jdu několik minut a pořád žádný náznak snížení. Snad už se nevracím zpět k…

celý článek »